Když chce člověk vykonávat nějakou profesi, musí splňovat to, co od něj tato vyžaduje. Je potřeba určité vzdělání a vesměs i určitá praxe, zdravotní způsobilost a spousta dalších věcí. A tak nemůže každý dělat to, co si dělat usmyslí.

Když se ale podíváme na politiku, dalo by se na první pohled říci, že tu může dělat snad kdokoliv. Protože k tomu, aby někdo získal své teplé místečko, stačí v zásadě jenom nějaký ten volební program a voliči, kteří na něj skočí a dají dotyčnému dostatek svých hlasů.

Člověku, který si usmyslí, že ho bude živit politika, je tak zapotřebí hlavně zalíbit se dostatečně početné veřejnosti. Tento musí zvážit, zda se přikloní k pravici, levici nebo středu, přičemž vlastně nikdo zase až tak moc dobře neví, co konkrétně to obnáší, jak jsme se už nejednou mohli přesvědčit, stačí mít hezkou tvářičku a dostatečně proříznutou pusu, a pak se může dotyčnému zadařit. Zejména pokud na to není sám, pokud si najde nějakou partaj, která by ho vzala za svého.

Ovšem to, co zaznělo, není vlastně ještě všechno. K tomu, aby někdo mohl vykonávat práci politika, je třeba mít i hroší kůži. Protože je známo, že se politik nikdy nezavděčí všem, že to schytá vždy od všech nespokojenců. A to nejen tehdy, když udělá něco špatně. Politici jsou dokonalým terčem i tehdy, když si chceme my prostí lidé vylít svůj hněv a nemáme na kom.

A nesmíme zapomínat, že politika není zase až tak jisté zaměstnání. Jak už z minulosti víme, je spousta těch, kdo sice získají lukrativní post na politické scéně, ale udrží si ho jenom jediné volební období, a je dost i těch, kteří neví dokonce dne ani hodiny. Vždyť jaká byla třeba životnost ministrů zdravotnictví za dob koronaviru, že? Střídali se tam nahoře pomalu jako o závod.

A tak může dělat politiku každý, kdo chce. Ale měl by to přece jenom zvážit. Ne každému stojí to, co politika obnáší, za to.